Island jako modla levice: Mýtus a realita ostrova po krizi

Pravice má svoje Řecko, jehož příběh jasně ukazuje, kam vede nezodpovědná politika, kdy se utrácí víc, než je v kase, a potvrzuje, že bez střídmosti a realismu to v politice evropských zemí dále nepůjde. Evropská levice nebo aspoň její méně odpovědná část si v posledních týdnech našla alternativní příběh, který má ukázat, že to jde i jinak. Předobrazem levicového ráje se údajně stal ostrovní Island.

Zamlčená revoluce?

Evropským a nyní i českým internetem se šíří příběh, původně pocházející ze španělské internetové stránky podporující tamní bouřící se levicovou mládež. V článek vykresluje „islandskou cestu“. Ostrované prý krizi vyřešili originálně: znárodnili banky, odmítli platit zahraniční dluhy, bankéři a politici jsou za „krizi“ postaveni před soud a lid ze svých řad vybral nestranické zástupce, kteří sepsali novou ústavu. To všechno prý provedlo Island úspěšně krizí a změnilo tamní společnost k lepšímu.  Tato islandská revoluce a její úspěchy však zůstaly mimo ostrov úmyslně zamlčené, protože se to „oficiálním“ médiím nehodilo „do krámu“.

Chytlavý příběh o zamlčené revoluci si nachází své obdivovatele i v České republice. Najdeme ho proto nepřekvapivě na informačním portálu největší české odborové centrály ČMKOS. Na facebooku se vytváří skupina „Asociace za islandskou cestu“ a transparent o Islandu jako alternativě Řecka nechyběl ani během červnové odborářské stávky. Tolik „islandská“ mytologie.

Kuchyňské protesty

Ale jaká je na ostrově v severním Atlantiku skutečná realita posledních několika let? Island mohl být dlouhá léta spíše vzorem pro pravici.  Na ostrově s významnou americkou vojenskou základnou, který se nikdy nezapojil do projektu užší evropské integrace, dlouhá léta vládla konzervativní Strana nezávislosti. A pod její vládou se dařilo ekonomice. Jenže jen do doby než ostrov zasáhla světová ekonomická krize. Island se stal jednou z prvních zemí, kde se projevila, a měla zde skutečně ničivou sílu. Vzhledem k velikosti ekonomiky byla islandská krize podle některých odhadů dokonce největší v historii. Blížícímu se krachu tří klíčových bank v říjnu 2008 zabránila pravicová islandská vláda jejich znárodněním a restrukturalizací. Nejednalo se tedy o znárodnění v levicovém střihu, ale o zatáhnutí za záchrannou brzdu v situaci, kdy se hroutila celá islandská ekonomika.

Pád islandské ekonomiky ale samozřejmě nezůstal bez politických následků. V zemi vypukly protesty, obviňující vládu, že může za krizi, protože příliš liberalizovala bankovní sektor a nezabránila efektivně jeho pádu. Pouliční protesty vyvrcholily v lednu 2009, kdy dav několika tisíc lidí (v zemi s celkem 300 tisíci obyvatel) zasypal premiéra Haardeho sněhovými koulemi a před parlamentem demonstrující natolik hlučeli za pomoci kuchyňského nádobí, že muselo být přerušeno jeho jednání. Premiér Haarde pod tlakem bouřlivých pouličních protestů vypsal předčasné volby a sám kvůli onemocnění rakovinou odešel z politiky. Právě tento vývoj udělal pro mnohé z Islandu předobraz současných protestů na jihu Evropy.

Obrat doleva

V předčasných volbách konzervativci poprvé po osmdesáti letech ztratili pozici nejsilnější islandské strany a k moci se dostala koalice socialistů a zelených. Vláda Jóhanny Sigurðardóttirové, první otevřeně lesbické premiérky na světě, se skutečně po svém nástupu pokusila obrátit kormidlo výrazně doleva. Dokonce využila deziluze Islanďanů z dosavadního směřování země a podala za tradičně izolacionistickou zemi přihlášku do EU. Vsadila na náhlý proevropský poryv veřejného mínění. S rychlou přihláškou do EU se ale vláda poprvé spálila. Po pár měsících se ostrovní veřejné míněné vrátilo k původnímu odmítání Unie a aktuálně se 51 % Islanďanů vyslovuje pro vzetí přihlášky zpět. Kvůli odporu k evropské integraci u části koaličních zelených navíc vláda již disponuje v parlamentu jen většinou jediného hlasu.

25 moudrých

Podobně se premiérka Sigurðardóttirová spálila s revizí islandské ústavy, kterou tolik opěvuje levice napříč Evropou. Levice prosadila návrh zákona, který nově upravil možnost měnit ústavu, jejíž základ pochází z roku 1944. Nový zákon ustavil vedle parlamentu Ústavní shromáždění, v němž nezasedají zástupci politických stran, ale přímo vybraní a nestraničtí „zástupci lidu“, jejichž kompetencí je vypracovat návrh nové ústavy. Volby „lidových zástupců“ do Ústavního shromáždění proběhly loni v listopadu a staly se dvojitou porážkou vládní levice. K urnám přišla jen třetina voličů, někteří zvolení zástupci lidu dostali jen stovky hlasů (s minimem 374 hlasů) a nejvyšší soud navíc volby pro porušení pravidel následně zneplatnil.  Vláda v nouzi prosadila jmenování zvolených zástupců parlamentem, ale její snažení se proměnilo v politický debakl. Přesto v těchto dnech parlament obdržel návrh nové ústavy.

Samotnou kapitolou, která samozřejmě může lahodit levici, se stala dvě referenda, v nichž Islanďané opakovaně odmítli, aby země zaplatila Britům a Nizozemcům dluhy za jednu ze zkrachovalých finančních institucí. 

Na Islandu se však podle všeho věci postupně vrací k normálu. Ještě loni v květnu se při komunálních volbách projevilo znechucení občanů politikou, což se nejvíce odrazilo ve volbě nového primátora metropole Reykjavík, kterým se stal herec a komik Jón Gnarr. Zakladatel recesistické a anti-politické Nejlepší strany vyhrál s programem, ve kterém slíbil ručníky zadarmo v městských bazénech, Disneyland na letišti a polárního medvěda v městské zoo.

Letos už ale v preferencích opět vedou konzervativci a opozice má celkově vyšší podporu než levicová vládní koalice. Island jako vzor evropské levice se i proto stává fikcí postavenou na tom, že o malé ostrovní zemi většina Evropanů nemá podrobnější informace.